Jan Jeroným Skriptorius alias Hradecký Škrabák

Jan Jeroným Skriptorius

Jan Jeroným Skriptorius

Narodil se kolem roku 1590. Okolnosti jeho narození nejsou známy. Jeden z pramenů tvrdí, že se malý Jan narodil v Hradci Králové a několik let po jeho narození se rodina stěhuje do Prahy. Jeho otec, též Jan, byl člen církve Jednoty bratrské a pracoval jako pomocník v tiskařské dílně. O rodině Skriptoriových pak na dlouhých dvacet let mizí záznamy. Můžeme se jen dohadovat, co Jan Jeroným dělal během těchto let, ale je zřejmé, že navštěvoval nějakou partikulární školu a následně byl přijat na univerzitu.

Roku 1613 totiž absolvoval bakalariát na pražském staroslavném vysokém učení Karlově. Od tohoto roku také učí na pražské partikulární škole. Mezi jeho největší lásky už v době studia patřila především literatura starého Říma. Zamiloval si básně Vergiliovy a Horatiovy. Už od svých studentských dob se pokoušel tyto autory napodobit a psát vlastní poezii, ovšem nelze říci, jak moc úspěšně. Krom literatury mu byl blízký, dle pověstí, také Machiaveliho Vladař. O rok později, pod tíhou houstnoucí atmosféry v Praze, Jan Jeroným konvertuje a stává se katolíkem.

V roce 1615 se úplnou náhodou při návštěvě Strahovského kláštera seznamuje s jeho opatem a zároveň pražským arcibiskupem Janem Loheliem. Oba muži ač přes své postavení a věk navázali přátelství. Lohelius byl zaujat neotřelostí Skriptoriových myšlenek, které opíral o klasické hodnoty a také jeho bezchybnou znalostí latiny i němčiny. Jan Jeroným se stal Loheliovým neoficiálním rádcem. Po dobu pražského povstání, kdy byl Lohelius vyhnán z Prahy, se toho o Skriptoriovi moc neví, ale patrně dál zastával post učitele na partikulární škole. Další varianta předpokládá, že Skriptorius coby katolík mohl také nakrátko z Prahy uprchnout a dva roky žít ve vyhnanství. Když se však pražský arcibiskup vrátil po Bílé hoře do Prahy, vrací se na své působiště i Jan Jeroným a dopisování mezi ním a Loheliem opět začalo, ač bylo mnohem skrovnější.

Už za Loheliova života a především po jeho smrti se Skriptorius seznamuje s Arnoštem Vojtěchem hrabětem z Harrachu, který se v roce 1623 stává dalším pražským arcibiskupem. Nechává si Skriptoria jako svoji „šedou eminenci“ stejně tak, jako jeho předchůdce. Skriptorius byl zásadně proti vyhánění nekatolíků ze země. Sám vyjadřo­val názor, že by rekatolizace vůbec neměla být násilná, ale měla by mít ryze myšlenkovou formu. Část těchto názorů velice ovlivnila i Arnošta Vojtěcha – především nucené odchody do exilu. Skriptorius viděl v exulantství citelné ztráty pro českou inteligenci, Arnošt Vojtěch především úbytky pracovní síly.

Ještě v tomto roce Skriptorius navrhl Arnoštu Vojtěchovi, aby oženil svoji sestru Kateřinu Isabellu z Harrachu s Albrechtem Václavem Eusebiem knížetem Valdštejnským a vévodou Frýdlantským. Byl to velice dobrý tah, protože tak Arnošt Vojtěch prostřednictvím své sestry získal alespoň minimální kontrolu nad činností tohoto nesmírně bohatého vojevůdce. Navíc, díky bohatství, byla jeho sestra velice dobře zabezpečena. Údajně to byla zpráva od Kateřiny Isabelly, která zapříčinila, že Albrecht definitivně upadl v nemilost a byl zavražděn v Chebu roku 1636. V tom už ale Skripto­rius prsty patrně neměl.

Rok po svatbě se, možná za podpory Arnošta Vojtěcha, Jan vrací na Univerzitu Karlovu a stává se mistrem. Žení se, bohužel, jméno jeho ženy ani dětí se nedochovaly. Jako čerstvý otec se rozhoduje stáhnout z Prahy. Volí proto Hradec Králové. Možná jej tam táhly dávné vzpomínky na domov, neví se, ale je jisté, že kolem roku 1626 již učí na hradecké partikulární škole. Píše latinské i německé básně, které vydává v jednom útlém svazečku. Bohužel, Skriptorius nebyl zas až tak dobrý básník, aby se jméno sbírky zachovalo.

Poté, co je v Hradci založeno jezuitské gymnázium, stává se jedním z prvních učite­lů. Učil ve třídách gramatikálních, a to nejenom latinu, ale i němčinu. Zvláště si dával záležet především na tom, aby se svými svěřenci četl a vykládal svého milovaného Horatia či Cicerona. Také napsal padelní hru s názvem Sine ira et studio a nacvičil ji se svými studenty. Tato hra byla s velkým úspěchem provozována na hradeckém Vel­kém náměstí před zraky početného publika z řad ctihodných hradeckých měšťanů.

Někdy v této době také přichází ke své přezdívce Škrabák. Mezi jeho nejoblíbenější věty, které častokrát říkával svým žákům, patřila především tato: „Schreiben, schreiben, meine lieben.“ Jeho žáci, kteří tuto průpovídku slýchávali častokrát i pětkrát za den, mu proto začali přezdívat Škrabák. A toto Skriptoriovo rčení bychom mohli také považovat za úplný základ českého sova škrábat ve smyslu nečitelně psát. Údajně sám Skriptorius byl hoden svého jména, protože některé jeho spisy „nebyly k přečtení ani za zlaté prase“.

Když byl Jan Jeroným poslán na jeden rok učit na jičínské jezuitské gymnázium, setkává se tam s mladým Bohuslavem Balbínem. Byl okamžitě zaujat Balbínovými schopnostmi. Během tohoto školního roku vzbuzuje Jan v Balbínovi odpor vůči násil­né rekatolizaci, stejně tak, jako se mu to povedlo u Arnošta Vojtěcha z Harrachu. Když se však Jan Jeroným vrací zpátky do Hradce, na mladého a velice nadějného Balbína zapomíná. Ten na sebe však upozorňuje už svým prvním vydaným spisem: Legatio Apollinis coelestis ad universitatem Pragensem etc. Tento spis se dostává do rukou i Janu Jeronýmovi a ten v autorovi poznává svého žáka, kterého krátce učil. Zakrátko už mezi sebou komunikují pomocí dopisů. Tváří v tvář se však už nikdy nesetkali. Dopisy psali výhradně v jazyce učenců, latině. Balbín Skriptoriovi vyčítal jeho preference němčiny namísto jazyka mateřského. Mnoho listů pergamenu popsali tito učenci během svého dopisování, které trvalo dlouhých deset let. Krom jejich jazykových sporů spolu diskutovali o historii i filosofii.

V té době již osmdesátiletý Skriptorius neučí. Přebývá ve svém domě poblíž Velkého náměstí. Kde přesně dům stál se bohužel nezjistilo. V posledním dopise Balbínovi naposledy obhajuje němčinu a nabádá jej, že pokud chce dokázat, že je jazyk český také takový, jaký tvrdí, ať sepíše velký spis na jeho obranu. Dopis pak Jan zakončí svým citátem: „Schreiben, schreiben…“. Možná právě tohle byl impuls proto, aby Bohuslav Balbín, toho času pobývající v Klatovech, začal psát svoji dnes nejznámější práci: Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica, tedy Obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého.

Okolo roku 1672 Jan Jeroným Skriptorius umírá. Byl pohřben na hradeckém hřbitově u kaple svatého Klimenta, ale jeho hrob byl patrně díky velkých rekonstrukcím města v 19. století zničen a jeho ostatky zmizely v nenávratnu.

sestavil Lukáš Vaníček